Tento článek je začátkem mini-série o HR tak, jak toto téma z pozice podnikatele vidím po 20 letech omylů, slepých uliček, zklamání a prošedivělých vlasů. Když se ohlédnu zpět, tak za svou kariéru jsem při najímání a vedení lidí musel udělat snad všechny HR chyby, než jsem začal vidět pomyslný matrix. Pokud Vám seniorní manažer nikdy nesnědl výpověď i s přišitou přílohou a zaměstnanci nezaložili woo-doo klub s Vaší figurkou, tak nevíte, o čem je řeč.
Náš problém je, že jsme lidé a máme potřebu být klamaní a hlavně podvědomě potřebujeme někomu a něčemu věřit. Mimochodem celá produkce Hollywoodu je založená na této premise. Obzvlášť v těžkých chvílích podnikání, kdy o vypjaté situace není nouze, se tak nejednomu manažerovi snadno stane, že mentálně uteče do kouzelného světa zubničkové víly a svůj chladný rozum nechá stát za branou. Čím víc toho máte v sázce, tím jste k tomu náchylnější.
Často pak otcové zakladatelé otevírají novou pracovní pozici a hledají pro ni toho svého super kandidáta, ne proto, že by ho firma skutečně potřebovala a byla na tuto novou pozici připravená, ale proto, že si s danou oblastí neví rady a jejich freudovské id někde hluboko uvnitř doufá, že se stane zázrak a nový zaměstnanec od nich jejich problém úspěšně outsourcuje.
Toto zoufalství se mimo jiné pozná už ve formulaci pracovního inzerátu nebo v zadání personální agentuře, či headhunterovi. Používají se při tom vágní termíny jako: hledáme dravce, nakopávače apod. Z očekávání managementu tak všemi póry čiší, že je úplně v pytli a nutně hledá Supermana a Spasitele.
V takové situaci je pak úplně jedno, jestli svého Supermana na trhu práce najdete, nebo ne, protože pokud by před Vámi skutečně stál, tak ho od podvodníka nerozeznáte. A i kdybyste Supermana na nově vzniklou pozici nakonec nakrásně najali, tak s vysokou pravděpodobností dříve nebo později u vás za vypjatých emocí skončí, protože s ním nebudete umět pracovat a vaše spolupráce tak bude silně skřípat.
Všimněte si, že ne nadarmo statistika obsazování zcela nově vzniklých pozic ve firmách vykazuje téměř 100% fiasko a uchytí se až druhý, ale spíše až po dvou letech třetí nebo čtvrtý kandidát. V tu dobu už se firma totiž metodou pokus a omyl, praktikovanou na živých lidech, naučí, co vlastně od této pozice chce a jak s ní pracovat. Tyto zmatené pokusy vás nejen stojí peníze a cenný čas po mnoho let stagnace, ale také vysílají negativní signály Vašemu okolí a budujete si tím karmu špatného zaměstnavatele.
Prvních kandidátů je mi líto – jejich šance uspět totiž nezáleží na nich, ale na vaší schopnosti, či neschopnosti, a to je zatraceně špatná výchozí pozice pro obě strany.
Ruku na srdce, Spasitelé neexistují. Pokud by existovali, tak by se jim neříkalo zaměstnanci, ale noví majitelé.
V dalších dílech této mini-série se tak podíváme, jak se těmto fatálním náborovým chybám vyvarovat a na jakých principech správně postavit svůj tým.
Náš problém je, že jsme lidé a máme potřebu být klamaní a hlavně podvědomě potřebujeme někomu a něčemu věřit. Mimochodem celá produkce Hollywoodu je založená na této premise. Obzvlášť v těžkých chvílích podnikání, kdy o vypjaté situace není nouze, se tak nejednomu manažerovi snadno stane, že mentálně uteče do kouzelného světa zubničkové víly a svůj chladný rozum nechá stát za branou. Čím víc toho máte v sázce, tím jste k tomu náchylnější.
Často pak otcové zakladatelé otevírají novou pracovní pozici a hledají pro ni toho svého super kandidáta, ne proto, že by ho firma skutečně potřebovala a byla na tuto novou pozici připravená, ale proto, že si s danou oblastí neví rady a jejich freudovské id někde hluboko uvnitř doufá, že se stane zázrak a nový zaměstnanec od nich jejich problém úspěšně outsourcuje.
Toto zoufalství se mimo jiné pozná už ve formulaci pracovního inzerátu nebo v zadání personální agentuře, či headhunterovi. Používají se při tom vágní termíny jako: hledáme dravce, nakopávače apod. Z očekávání managementu tak všemi póry čiší, že je úplně v pytli a nutně hledá Supermana a Spasitele.
V takové situaci je pak úplně jedno, jestli svého Supermana na trhu práce najdete, nebo ne, protože pokud by před Vámi skutečně stál, tak ho od podvodníka nerozeznáte. A i kdybyste Supermana na nově vzniklou pozici nakonec nakrásně najali, tak s vysokou pravděpodobností dříve nebo později u vás za vypjatých emocí skončí, protože s ním nebudete umět pracovat a vaše spolupráce tak bude silně skřípat.
Všimněte si, že ne nadarmo statistika obsazování zcela nově vzniklých pozic ve firmách vykazuje téměř 100% fiasko a uchytí se až druhý, ale spíše až po dvou letech třetí nebo čtvrtý kandidát. V tu dobu už se firma totiž metodou pokus a omyl, praktikovanou na živých lidech, naučí, co vlastně od této pozice chce a jak s ní pracovat. Tyto zmatené pokusy vás nejen stojí peníze a cenný čas po mnoho let stagnace, ale také vysílají negativní signály Vašemu okolí a budujete si tím karmu špatného zaměstnavatele.
Prvních kandidátů je mi líto – jejich šance uspět totiž nezáleží na nich, ale na vaší schopnosti, či neschopnosti, a to je zatraceně špatná výchozí pozice pro obě strany.
Ruku na srdce, Spasitelé neexistují. Pokud by existovali, tak by se jim neříkalo zaměstnanci, ale noví majitelé.
V dalších dílech této mini-série se tak podíváme, jak se těmto fatálním náborovým chybám vyvarovat a na jakých principech správně postavit svůj tým.
RSS Feed
