Často se ve své praxi krizového manažera setkávám s majiteli firem, kteří sami sebe pokládají za vizionáře a na management si najímají „odborníky“. Sami by si pak nejraději zalezli do výroby a vyráběli, protože v tom jsou přece dobří a kvůli tomu také firmu založili. Provoz je nebaví, zákazníků se bojí a finance jsou pro ně složité.

Nejčastější oblasti, které začínající podnikatelé předčasně delegují na najaté manažery, jsou ty v jejich pohledu na podnikání „nejméně důležité“, tj. obchod, marketing, provoz a finance. Jak překvapivé.

Nic proti delegování, je to jediný způsob jak růst a dobrý manažer se pozná podle toho, že je kolem sebe schopný postavit a vést tým správných lidí, který je schopnější než on sám.

Je to ale jako kdyby vojevůdce chtěl vést vítězná tažení s najatými žoldáky a sám znal bitvu jen z literatury a vyprávění. Bez osobní zkušenosti a hluboké znalosti bojiště nemůže vědět, co je správně a co je špatně, a reporting jeho žoldáků z prohrané bitvy pro něj není nic víc než vyprávění ovčí babičky.

Jak může takový manažer své žoldáky vést a dělat důležitá rozhodnutí? Jak pozná, že jeho žoldáci rozumí jeho vizi a pořád ještě bojují na jeho straně a na správném bojišti? Jak včas pozná, že vůbec bojují a neflákají se po hospodách?

Mít vizi je důležité a krásné, jenže problémem každé vize je existence schopnosti převést ji v realitu.

Zákazník a cashflow je to nejdůležitější, co ve firmě je. Ať jsem sebevětší introvert, tak pokud chci podnikat, musím sám nejdříve umět prodávat a rozumět stavu svých financí. Postupně deleguji pouze ty věci, které již se svým týmem dokážu popsat, měřit a replikovat a které mě zdržují. 

​Najímám si na to pouze ty nejkvalitnější expediční lidi, protože jak se budu já posouvat dál, tak oni rostou se mnou a mohou se tak sami realizovat - prostor pro delegování roste. Já pak díky osobní zkušenosti vím, jak a kam svůj tým vést, rozumím jim a oni mně, jdeme stejnou cestou a vítězíme, v tom je naše síla! Nábor šroubováků a ozubených koleček přes personální agentury je v této fázi ještě hodně daleko.

Tento článek navazuje na předchozí kapitoly z cyklu Výběr lidí a stavba týmu – I. Prokletí podnikatele a  II. Expediční posádka.

Jestli bude Vaše firma úspěšná, nebo ne, vůbec nezávisí na genialitě myšlenky, vize a potenciálu trhu, ale na vašem prvním „hajru“. Tj. na těch prvních čtyřech-pěti klíčových, expedičních lidech, kteří vytvořili a tvoří jádro vaší firmy – oni společně s vámi mění sny v realitu a s  firmou potom rostou dál až do jejího IPO a ovládnutí světa. 

Personální agentury a headhunteři vám zde z principu nepomohou, byť často tvrdí, že ano. Většinou totiž umí jen „ozubená kolečka“ do již fungujícího soukolí a často ani to ne. Pokud se však mezi nimi skutečně najde výjimka, která vás pochopí a najde vám toho správného člověka, tak to pořád ještě není žádná výhra. Proč? S vysokou pravděpodobností totiž s takovým člověkem zatím nebudete umět pracovat a happy-end se zase odročí o pár let.

Nábor prvních lidí je mimo veškeré škatulky, je to alchymie – pokud ji nezvládnete, tak pravděpodobně nezvládnete ani úspěšně podnikat.

Slyšíte se pak říkat věty typu: „Než bych zaučil někoho jiného, tak si to raději udělám sám“, „Nejsem s ním spokojený, jenže on už to za tu dobu nějak zná, tak to s ním vydržím“ apod. To je začátek vašeho velmi bolestného konce.

Vítězové se důsledně řídí pravidlem THE RIGHT PEOPLE ON THE BUS, THE WRONG PEOPLE OFF THE BUS, ASAP. Buďte raději vítězové a ne sociální ústav pro šlechtičny - víc než na oslnivé CV dejte na lidské kvality a svůj instinkt, kdy se při výběru vždy zeptejte sami sebe „chtěl bych se s tímto člověkem vydat na plavbu do neznáma a viset s ním pak při bouři na jednom laně?“

Schopný se naučí hned, protože ho k tomu donutí okolnosti, neschopný nikdy. Není v tom nic osobního. Zkratky zde nefungují – většinou jsou totiž delší a stojí víc peněz.