Věřím tomu, že každá firma má svou expirační lhůtu, během které se jí buď podaří obhájit své místo na slunci a začít růst, nebo sejde na úbytě.
Lidé mají jen omezené množství energie a víry – pokud příliš dlouho bloudíme na poušti, nejsme schopni chytit ani jeden záchytný bod a na oázu narazíme vždy jen náhodou, tak ztrácíme kredibilitu a schopní členové týmu nás začnou opouštět.
Taková firma sice pořád má nějaké zákazníky a hrdě bojuje, ale už vlastně ani neví proč. Její majitelé pořád tak nějak věří v chiméru úspěchu, ale zázrak se jaksi stále nedostavuje, oni jsou čím dál více vyčerpaní, osamocení a nemají se o co/koho opřít.
Jejich tým už dávno vyhořel a jejich šéf, který ve svém zoufalém zápalu pro věc připomíná posedlého vůdce sekty, pro ně neznamená už nic víc, než jen lístek na dnešní oběd.
Vektor takové firmy je jasně daný – má velikost a směr – čím dál více do smrtelného močálu.
Jedním z dobrých indikátorů blížící se expirace je to, že ani po X letech na trhu taková firma nedokáže jasně definovat svého klienta a konkurenční výhody svého produktu, kvůli kterému ji jejich klienti milují. Často ani neví, proč klienta získali a proč ho ještě neztratili.
Mají obchodníky, kteří nevydělají ani sami na sebe a nikdo pořádně neví, co vlastně celý den dělají. Majitel takové firmy pak připomíná utahaného sluhu, který svými nadpřirozenými schopnostmi nejen že občas dokáže přivést klienta a vystavit mu fakturu a tím všechny opět zachránit, ale hlavně při tom zvládá utírat nosy a zadky svým zaměstnancům, kteří jím za zavřenými dveřmi pohrdají.
Konkurence si to při tom s mnohem horším produktem frčí kolem nich v rychlém pruhu. Nejen že jim bere jejich zákazníky, ale na trhu práce jim navíc také vyzobává ty nejlepší zaměstnance. Na firmu po expirační lhůtě pak zůstává jen „zaměstnanecký odpad“, který k nim „chodí do práce“ a přitahuje na sebe jen sobě podobné.
Lze ještě takovou firmu zachránit?
Ano, lze - majitel ale musí nejdříve vyhrát sám nad sebou, musí být schopný ustát pohled do zrcadla a mít ještě sílu, aby přestal věřit na zubničkovou vílu a jednorožce a začal podle toho konat – ať to bude bolet sebevíc – je to pořád lepší než agonie umírajícího a hlavně to dává novou naději.
Lidé mají jen omezené množství energie a víry – pokud příliš dlouho bloudíme na poušti, nejsme schopni chytit ani jeden záchytný bod a na oázu narazíme vždy jen náhodou, tak ztrácíme kredibilitu a schopní členové týmu nás začnou opouštět.
Taková firma sice pořád má nějaké zákazníky a hrdě bojuje, ale už vlastně ani neví proč. Její majitelé pořád tak nějak věří v chiméru úspěchu, ale zázrak se jaksi stále nedostavuje, oni jsou čím dál více vyčerpaní, osamocení a nemají se o co/koho opřít.
Jejich tým už dávno vyhořel a jejich šéf, který ve svém zoufalém zápalu pro věc připomíná posedlého vůdce sekty, pro ně neznamená už nic víc, než jen lístek na dnešní oběd.
Vektor takové firmy je jasně daný – má velikost a směr – čím dál více do smrtelného močálu.
Jedním z dobrých indikátorů blížící se expirace je to, že ani po X letech na trhu taková firma nedokáže jasně definovat svého klienta a konkurenční výhody svého produktu, kvůli kterému ji jejich klienti milují. Často ani neví, proč klienta získali a proč ho ještě neztratili.
Mají obchodníky, kteří nevydělají ani sami na sebe a nikdo pořádně neví, co vlastně celý den dělají. Majitel takové firmy pak připomíná utahaného sluhu, který svými nadpřirozenými schopnostmi nejen že občas dokáže přivést klienta a vystavit mu fakturu a tím všechny opět zachránit, ale hlavně při tom zvládá utírat nosy a zadky svým zaměstnancům, kteří jím za zavřenými dveřmi pohrdají.
Konkurence si to při tom s mnohem horším produktem frčí kolem nich v rychlém pruhu. Nejen že jim bere jejich zákazníky, ale na trhu práce jim navíc také vyzobává ty nejlepší zaměstnance. Na firmu po expirační lhůtě pak zůstává jen „zaměstnanecký odpad“, který k nim „chodí do práce“ a přitahuje na sebe jen sobě podobné.
Lze ještě takovou firmu zachránit?
Ano, lze - majitel ale musí nejdříve vyhrát sám nad sebou, musí být schopný ustát pohled do zrcadla a mít ještě sílu, aby přestal věřit na zubničkovou vílu a jednorožce a začal podle toho konat – ať to bude bolet sebevíc – je to pořád lepší než agonie umírajícího a hlavně to dává novou naději.
RSS Feed
